Jeden den přechodu Dominika Księského přes cestu Karpatského oblouku - fragment knihy "Oheň je druhá voda"

Počasí se zlepšilo. Ploché večerní slunce svítí. Když přijdu k Mackovi, stan už je postavený. Oheň hoří. Vaříme rýži, pak pijeme čaj, znovu čaj, odpočíváme. Co mám dnes na programu? Písně, které nám dodávají sílu, tak potřebnou zítra. Jaroslav Hutka, Náměšť.

13. května 2017, Zaruby, nebo-li uprostřed polí medvědího česneku

Když se budíme v sedm, trochu mrholí. Odcházíme asi v devět a vstupujeme do lesa pokrytého mlhou. Dnes bude méně kilometrů než včera, ale hodně bezcestí, podle plánu 110 procent průměrného denního pochodu. Ale batohy jsou lehké, večer bereme zásoby z opuštěného skladu.

Červená značka až k samotným Zarubům vede po levé straně hřebene. Míjíme mnoho vrcholů, ale přesto chceme na ně vystoupit. Zatímco jsme čas od času kráčeli, kde cesty nebyly, nejčastěji nalehko; dnešní trasa připomíná pochod přes Nízké Beskydy. Hned na začátku trochu bloudíme - místo toho, abychom šli z mýtiny rovnou na silnici směrem k průsmyku mezi Klokočem a Starým Pláštěm, 644 m, jdeme včerejší cestou směrem na Klokoč. Z nějakého důvodu jsem se rozhodl, že se nejprve musíme vrátit, ale kvůli dešti jsem poprvé na mapě po 10 minutách výstupu viděl pohodlnější cestu. První chyba od začátku expedice.

Po nějaké době se vracíme mimo cest směrem k výše zmíněnému průsmyku. Terén se stává podivným - nahoru a dolů. Ještě před průsmykem si všímáme solidního průchodu pod kopcem bez názvu. Po sestupu se dostáváme na bažinatou cestičku a chvílemi po ní a chvílemi po strmém lese stoupáme na vrchol. Mezitím se mlha rozptýlí, slunce začne prorážet a obloha se svou intenzivní modrou barvou soupeří s jasně čerstvě zelenými listy buku.

Kámen na vrcholu Starého Pláště 13.května 2017, 10.17, foto Dominik Księski

Na vrcholu Starého Pláště jsou vápencové útesy pokryté mechem a květinami. Po poledni - prudký sestup. Staré, pokroucené javory, buky a jilmy. Hodně prohlubenin porostlých mladými stromy. Šikmé začernalé vápencové desky. Po krátkém odpočinku se přesouváme pod stromy, kterými postupně zarůstá vrchol, mezi skalničkami a krasovými závrty. Nalevo je les, napravo jsou ohromující výhledy. Objevují se také několik set metrů vysoké skály a my je s pokorou míjíme. Jdeme trochu do strany - a před námi vyrůstá vrchol obklopený lesem. Toto je Ostrý Kámen, 614 m. Není na něm žádný zámek, nejde o Ostrý Kamieň, o kterém mluvili Slováci. Ten by se tam ani nevešel. Necháváme batohy pod skálou a stoupáme na vrchol. Nevystupuje nad stromy. Sedíme mezi jilmem, který se ještě neotevřel své listy, a bukem pokrytým mladou zelení.

Les je zde průhledný, ideální pro pěší turistiku, i když po hřebeni nevede žádná cesta. Šlapeme po starých listech a malých větvičkách. Po půl hodině se před námi tyčí nová vápencová hora. To je Polámané, 612 m, na kterou opatrně stoupáme, abychom si nic nezlomili. Navíc je slabý déšť a mokré kameny se stávají kluzkými. Krajina se mění každou minutu. Na průsmyku míjíme mýtinu sestupující dolů, podobnou bývalé pastvině. Poté jdeme na vrchol Černé Skály, 662 m. Vlevo je opět prudce klesající les, po pravé straně je strmý útes a krásná krajina. Dalo by se tento vrchol srovnat se Starým Pláštěm, nebýt květů - žlutých trsů tařice skalní, které zdobí útes vpravo.

Je tu žlutá turistická stezka a my zde potkáváme babičku s vnukem, kteří se vyhřívají na poledním slunci (déšť ustal). To místo je jako z pohádky. Hřeben je porostlý vzácnými stromy. Žlutá stezka klesá doleva, jdeme rovně, opět žádná cesta, jsme popícháni tenkou ostrou trávou rostoucí kolem okrajů útesu. Scházíme dolů k průsmyku a opíráme se o mocnou skalní stěnu, jako by ji přinesli z nějaké jiné pohádky a postavíli sem, aby nám zpestřila naši cestu.

Vrchol Černé Skály s trsy tařice skalní 13.května 2017, 11.51, foto Dominik Księski

Průsmyk mezi Černou Skálou a Veterlínem, 724 m, s neznámým nám jménem. Přecházíme asfaltovou silnici. Nezdržujeme se - opět mrholí. A před námi je 200 metrů výstupu. Není žádná naděje, že narazíme na nějakou cestu. Nejprve kráčíme po lesní cestičce, která rychle končí, poté vstupujeme do zelených polí medvědího česneku, který využívá toho, že ne všechny stromy mají rozvinuté listy a na zemi je stále světlo. Nejprve jsme si mysleli, že jsou to konvalinky, a snažili jsme se je nezašlapat. V určitém okamžiku se objevuje stopa čtyřkolky a zanechává za sebou dvě koleje. Využíváme toho, radujeme se z neočekávaného pohodlí a sledujeme stopu až na samý vrchol. V průsmyku jsem viděl, že listy javoru se již otevřely. Nahoře jsou stále svinuty do ruličky, připravené k rozpuku. Možná zítra? V průsmyku už je jaro. Tady je předjaří.

Na Veterlínu jsme měli mít dětskou rýžovou kaši s rozinkami, ale kvůli stávce vařiče bychom měli zapálit oheň. I bez pohledu na mapu vidíme, že jsme v přírodní rezervaci (a nemýlíme se). "Neměli bychom to dělat!" říká Macek a já přikývnu, protože si myslím totéž. Možná se vzdálíme od hřebene? Ale na obou stranách jsou strmé útesy. Naše pochybnosti rozptýlil otec se synem, kteří se objevili zpoza skály. Ne, nedávejme mladým lidem špatný příklad. Dnes je sobota, každou minutu se někdo může objevit. Pojďme dále, možná najdeme vhodné místo. Pokud ne, prostě sníme rozinky. V zásobě máme ještě kabanos zakoupený v Zninu od Riši Petraški. Přežijeme to.

Veterlín připomíná hřeben pohoří Vápennej, ale je delší, až 2,3 km, ale my po něm jdeme hodinu a přidáváme půl hodiny na přestávku a svačinu. Abychom se občerstvili, zastavíme se na prvním vhodném místě, na které narazíme. Mezi stromy převládají javory. Některé jsou velmi staré, pokroucené věkem. Z Čela, 716 m k průsmyku přes Čertův Žleb se vydáme po viditelné, ale ne značené turistické stezce. Před námi je čtvrtý výstup za dnešní den, nejméně obtížný ze všech, protože půjdeme po cestě. Na průsmyku si Macek všiml hada klouzajícího po silnici. Na konci cesty, kterou jsme prošli je nejvyšší vrchol v Malých Karpatech Vapennych - Zaruby - 768 metrů nad mořem.

Obloha je znovu zatažená a fouká vítr, ale rozhodli jsme se tu chvíli posedět, líbí se nám tu. Přečetli jsme si vtipnou zabalenou do folie baladu o babičce a dědečkovi a kříži, který zde postavili a pod kterým sedíme. Dvouramenného, dřevěného a solidního.

Chtěli bychom zde zůstat déle. Možná si únava postupně vybírá svou daň? Dívám se na hodinky. Je 16 hodin. Do bivaku zbývá ještě dlouhá cesta, musíme vyrazit. Kterou cestou? Máme dvě možnosti. Ta delší, vede po hřebeni na západ, prochází kolem pro nás zajímavého zámku Ostry Kamień. Nikdo z nás ho neviděl, cesta přes Slovensko a Čechy nám není známa. Chceme se na něj podívat? Kratší silnice vede přímo dolů na sever, kolmo k hřebeni, ale přesně podél povodí. Na slovenské padesátce (mapa) není. Ale její stopy v tomto směru jsem našel doma ve Znině na internetu na portálu freemap.sk. Krátký průzkum potvrzuje její existenci. Zámek tedy nebude.

Stezka není značená, ale využívaná. Je pohodlná. Čas od času nás zastavují prahy o několika desítkách centimetrů z kamene nebo dřevěné kulatiny. Vypadají jako miniaturní odrazové můstky. Lyžuje tady někdo v zimě? Les je zde tak hustý, že při takovém slalomu by lyžař dříve či později narazil do stromu. Cyklisté? Motokros? Ať by to byl kdokoli, byl by to v každém případě sebevrah. Kráčíme pomalu, dohadujeme se, co by to mohlo být - prahy byly jednoznačně zhotoveny někým za konkrétním účelem. Nedospíváme k žádnému závěru. Po svém návratu jsem hledal na internetu odpověď, ale marně. Záhada. Možná ty, čtenáři, víš? Napiš.

Po chvíli sestupujeme po široké mýtině, ze které jsou vidět dva nízké kopce, které dnes musíme přejít. Na druhém z nich - Vápenkové Skále, 469 m, pyšně stojí čtyři obří větrné elektrárny. Křižujeme v pravém úhlu tři široké technické silnice sloužící k přepravě pokácených stromů. U druhého z nich míjíme nádherné místo pro bivak (pokud si vezmete vodu s sebou ...): malá mýtina mezi větrem pokroucenými stromy s několika plochami pro stany a úžasným výhledem na sever - vidíme odsud Vel'kú Javorinu, 970 m, která je 42 km daleko, kde se rozloučíme s Mackem a setkáme se s dalším členem naší karpatské epopeje Jackiem Schindlerem.

Opět mrholí, ale je to májový deštíček. Přicházíme na rozcestí. Lepší cesta vede přímo do vesnice Buková, která se nachází v průsmyku mezi Zarubami a dalším stoupáním, ale my půjdeme zkratkou, abychom šli co nejméně po asfaltu. Cesta pokrytá suchým listím nás vede na okraj lesa. Dále po jejich obou stranách poprvé vidíme obdělaná pole. Končí neobvykle zajímavý úsek cesty, plný krásných lesů, nečekaných skal, květin, svahů a nádherných výhledů. Přibližujeme se k plotu, za kterým jsou viditelné domy a chlévy, které vypadají jako klasický státní statek, ale teď se tomu asi říká jinak.

Na tuto kratší cestu jsem myslel už doma ve Zninu – překračujeme elektrický ohradník (ochranu před útěkem zvířat) a stěží se proplétáme podél plotu po zorané zemi jediným směrem, který potřebujeme - na sever. Minuli jsme státní statek (nechť mi jeho majitelé odpustí tento archajický název), na mostě si očistíme boty od bláta. Pod námi zurčí potok, který teče dolů na západní stranu hor.

- Druhý vodní tok na trase - říkám, vzpomínaje na řeku, kterou jsme překročili třetí den ráno po přenocování v kempu u pramene Salaš. Ušetřili jsme půl kilometru. Asfaltu pod nohami jsme však měli nejméně jeden a půl. Vstupujeme na kamenitou silnici s děrami, která kdysi měla ambice stát se asfaltovou.

Od tohoto bodu až po výstup na Velkou Javorinu bude trasa připomínat hru Carlose Santany - plnou dlouhých, plochých, přeexponovaných not, které nechtějí ustoupit těm dalším.

Z kamenité silnice odbočíme na Osečník, 407 m, sledujeme stopu traktoru mezi žlutými květy řepky olejné. Batohy na nás čekají u silnice. Vrchol je sotva porostlý mladým lesem, ve kterém je skrytý ještě další kopec z velkých kamenů. Musí existovat nějaký důvod, proč tento vrcholek nebyl zorán. Kurhan? Kultovní místo? Hřbitov?

Beze spěchu přistupujeme k Vápenkovej skále. To na ní šumí čtyři 100 metrové větrné elektrárny. Slyšíme je z dálky. Dne 16. prosince 2008 u jedné z nich havarovalo dvoumístné osobní letadlo WT 9 Dynamic. Jozef Chupek, 65letý instruktor a kandidát na pilota 26letý Peter Hupian se pokusili skrýt pod nízkou oblačností, vrtule větrné elektrárny jim však rozsekla letadlo. Procházíme kolem bzučivých příšer a zastavíme se u desky se jmény zahynulých pilotů.

Už jsme téměř na místě. Ještě jedna odbočka, mýtina, a ocitáme se vedle zvláštní turistické základny. Byla postavena v roce 1976, je snadné ji najít na internetu, ale nedá se ji kontaktovat. Telefon nikdo nebere, nikdo neodpovídá na e-maily. Nově vypadající zámky naznačují, že se občas využívá. Ale není pro nás. Nebudeme dlouho diskutovat, kde strávit noc - u této chaty nebo u zámku. Jak je daleko zámek? Půl kilometru. Zůstáváme.

Zásoby jídla jsme asi před týdnem nechali v lese nedaleko odsud. Ale najít je nebylo snadné. Z neznámého důvodu se v lese objevilo tolik hromádek větví, takže jsme nemohli najít tu naši. Konečně jsme ji objevili. Přinesli jsme pětikilogramovou bednu k chatě a první věc, kterou jsme udělali, otevřeli jsme plechovku s ananasem. Sedm hodin večer. Jsme příšerně unavení.

– Co zítra?

– Bude trochu hůř - odpovídám. - Trasa je o pět a půl kilometru delší, i když po celou dobu půjdeme po cestách. Stoupání je o tři sta metrů menší, v poledne přidáváme do každého batohu tři litry vody.

– To zvládneme – říká vesele Macek a odchází pro stan.

Sbírám lahve a jdu do vesnice pro vodu. Krásné a udržované domy, kolem kterých procházím, ale nikde žádní lidé a v dálce vidím vesnickou restauraci. Na schodech se v duchu připravuji na hluk a vůni piva, ochucenou tabákem. Když otevřu dveře, překvapeně zírám. V místnosti je cítit káva, majitel sedí před televizí, u stolů nikdo není. Copak dnes není sobota? - přemýšlím. Zatímco mi hospodský nalévá vodu, ptám se, proč je tady prázdno? - Všichni jsou doma. - A co rozhovory, debaty, sousedské vztahy, besedy u sklenice piva? - ptám se na to, co mne právě napadá ... - Teď se všechno děje prostřednictvím chytrých telefonů - smutně vysvětluje hospodský a vrací se k televizi. A mě se protahuje ksicht.

Počasí se zlepšilo. Ploché večerní slunce svítí. Když přijdu k Mackovi, stan už je postavený. Oheň hoří. Vaříme rýži, pak pijeme čaj, znovu čaj, odpočíváme. Co mám dnes na programu? Písně, které nám dodávají sílu, tak potřebnou zítra. Jaroslav Hutka, Náměšť.

Mocná je zbraň, mocnější je právo

Mocná je zbraň, mocnější je právo

Co je nejmocnější, co je nejmocnější,

pravdomluvné slovo

Co je nejmocnější, co je nejmocnější...

Vzpomínám si na listopadový večer 1989, koncert Jaroslava Hutky ve Vratislavi. Jedna píseň za druhou a celé publikum s ním zpívá. Co se to děje, odkud lidé znají slova? A někdo mi odpovídá - Přece, polovinu haly zaplnili Češi, kteří poprvé za deset let mají možnost slyšet jej naživo. E-dur, E-dur – každá sloka a refrén začíná a končí zvučnými šestistrunnými akordy. Jsou to sloky a refrény? Ne, ne. Tohle není písnička, to je píseň, dokonce hymna. Hymna oslavující Zemi, vodu, vzduch, víru, lásku, pravdu a svobodu. Oslavujeme je česky na Slovensku. Včera s námi byli přátelé z Bratislavy, dnes, když zapadá slunce, nás slyší jen stěny chaty uzamčené zámkem. A nebe.

Dominik Księski, překlad: Tatiana Sizová

Text je kapitolou z knihy Dominika Księského „Oheň je druhá voda aneb Karpatský oblouk“ ("Ogień to druga woda albo Łuk Karpat"), vydané v roce 2020 a představuje pátý den cesty, 13. dubna 2017.

Oblouk Karpat - pěší trasa o délce více než dvou tisíc kilometrů pohořím Slovenska, České republiky, Polska, Ukrajiny a Rumunska začínající a končící na Dunaji.

Oblouk Karpat 2017 - přechod Karpatského oblouku v roce 2017 Dominikem Księskim a jeho společníky klasickou cestou po hřebenech hor z Devina do Oršova přes pět říčních soutěsek: Dunajec, Poprad, Bâsca Mare, Buzau a Olt.

Knihu si můžete zakoupit na Allegro.pl

Pokud vám nákup přes Allegro.pl nevyhovuje, napište nám: [email protected]

OTDW

ŁUK KARPAT